Básně ze života...

Proč já se jen ptala, proč jen jsem tě poznala.

Řekl jsi, to bude věc, když tvoje slova budou kec,

Ale já se nenechám, pro argumenty pospíchám.

Říkám si , kecá mi, říkám si, věří na fámy

Pak vidím, že myslí to vážně, chytají mě z toho divné vášně.

Přemýšlím, mozek pracuje, proč nemůže být to tak u tebe…

Nenávist se zvětšuje, myšlení se zmenšuje prej všichni zadarmo, tak to jsme tu nadarmo

Pracuju a v dáli vidím můj úspěch, lásku, úctu lidí

Jen ty jen se díváš na nebe a myslíš pořád na sebe … co tak úžasného v sobě proboha vidí?

Všichni všude budem loutky, divadélko budem hrát,

Budem nám všem úplně jedno, když náš drahý bude umírat.

Mám ráda svět, svoje blízké, tebe, tátu, matku svou,

Opravdu ale netěší mě když jejich hroby vidím pod sebou..

Řekneš mi: „Vždyt je to jedno, je nás tu moc tak i tak“

Když se vidím, bez mých blízkých, raději bych skočila pod vlak

Mám ráda svět, i když chromý, skáče po berlích tam a sem,

Sakra co jsme to za lidi, když nenávidíme svojí zem.

Kulhat můžem, vstát je horší, nejjednodušší je hanit svůj stát,

Kde by ses tedy nechal pohřbít, kdybys teď měl umírat?

Mám ráda to, co mě živí, mám ráda všechno, nejvíc lidi,

Bez nich by tu nic nebylo…bez nich by mnoho z nás nic nemělo

Práce moje, mám ji ráda, nic moc prachy, žádná sranda,

Nestěžuju si však ani tak, nemít ji, co dělala bych pak

Mlékárny, to není pro mě, pro koho však jo,

Hledej si ty utopisto, koho bys tahal do toho..

Každý člověk má své cíle, kdo se snaží, dosáhne víc,

Jak by sis pak vysvětloval, že jsme dolétli na měsíc

Vídím budoucnost, žádné hrady, zámky, jednoduché to tak není,

Největší blbost podle mě je propadat bohapustému snění

Kdo se snaží tak má víc, kdo nemaká, nemá nic

Každý z nás měl na výběr, jaký bude chtít od života příděl

Nevstekám se však na tebe, beru dokonce i názor tvůj,

Jen tě prosím pro nás všechny, už jen sebe nelituj.

Chápu, že vadí ti věci, nenadávej, snaž se s nimi něco udělat,

Každý, kdo bude se snažit, může mít jednou svůj vlastní hrad.

Menu